Déšť už nepadá. Vítr nevane. Lidé mlčí.
Všude bylo ticho, ani zvony z kostelní věže nebyly slyšet na kraj města. Všude jen šeď, soumrak se mi plížil do mysli. Dusno působilo na moji hruď jako kámen, špatně se mi dýchalo a ani teď, když ležím, mi není lépe, je to bezvýchodná situace. Zavírám oči a utíkám do fantasie smísené se zážitky v mých vzpomínkách.
Sluneční svit je rozptýlen, vše kolem je zabarveno do barvy medu a vítr si jemně zahrává se stébly trávy. Jsem blízko hlubokého lesa. Uvědomuji si, že jsem asi v jiné době. Někdo ke mně přichází, dívčí postava. černé vlnité vlasy a velká černá kulatá očka na mě hledí. Pozoruji ji, zastaví se přede mnou a posadí se do trávy, začne vít věneček ze stébel trávy. Chci se jí zeptat, kde to jsem, kdo je ona, ale nechci ji rušit. Proč také, času je snad dost. Náhle dívka sama promluví: "Ty tu na mě tak hldíš a chceš se ptát, kde jsi, viď? Jsi tam, kde sídlí tvé Já. Ale zůstat tady nemůžeš. Musíš se vrátit ke svému tělu a postarat se o něj," má hlas hluboký a hebký. Ani teď nepromluvím. Jen zavrtím hlavou. Chci tu zůstat, nechci se vrátit tam. Dívka na mě stále kouká těma krásnýma nevinnýma očima a trvá na svém: "To tělo jsi dostal, abys o ně pečoval, ne, abys ho nechal jen tak ležet." V hlavě mi bleskne myšlenka, chci ji vyslovit, ale dívka odpoví dřív, než zformuluji větu. "Smrt si tělo vezme jindy, teď ne." Otočím se tedy zády k dívence a podívám se na ní ještě přes rameno. "Tvá múza." řekne a rozplyne se s celým obrazem krásného místa. Jsem zpět v tom světě, který mi byl určen spíš losem, než aby mi jej někdo šil na míru. Posadím se a říkám si, jak krásný výjev to byl. Musím to někomu ukázat. Ji mi jedno jak, nejlépe tak, jak mi to půjde nejpřesněji vyjádřit. Slyším stále v hlavě ten hluboký hlas. Najednou si uvědomím, že nemám strach ze smrti. Že tělo je něco jako mé malé dítě, o které musím pečovat, dokud jej nebudu muset opustit. Beru tedy své tělo domů a dávám mu napít studené vody, vykoupu ho a uložím je. Aby dobře usnulo, budu mu šeptat pohádky...
...Dobrou noc.