Byl jeden malý domeček s malinkým paloučkem fialek psích a uprostřed toho paloučku byl kámen. Tam seděl chlapec se zrzavými vlasy a s hejnem pih na velkém nose. Jmenoval se Daniel. Tento chlapec moc rád četl knížky. Teď, když kvetly ty fialové kvítky, četl Daniel jim nahlas. Ten chlapec neměl moc přátel, ale ty, které měl, si vybral pečlivě a velice si jich vážil. Stejně tak jako fialek, kterékvetly na paloučku u domečku.
Jednoho dne ale fialky odkvetly. Chlapec seděl na kameni a četl tedy potichu, aby nerušil spánek těch drobných květinek. Bylo pravé poledne a slunce žhnulo tolik, že Daniel upadl do mrákot.
V tom nevědomém stavu se mu zdál sen o růži. Nešlo však o růži, jaké Daniel znal. Byla to růže, která mu připomínala smrt. Takovou růži by asi nemohl nikomu darovat, protože by jej zajisté urazil. Přesto ho však ta růže v tom snu fascinovala. Květ barvy rtů zardoušeného člověka seděl jako bodec trojzubce, jehož postranní bodce tvořily temně zelené listy. Další zvláštností byly ostny barvy slonoviny.
Když se Daniel probudil, slunce se proměnilo v kulatý měděný štít zavěšený nad obzorem. myšlenky Danielovy se poutaly jen k tomu snu, k té růži. Touha po té květině v něm zazářila jako světluška o svatojánské noci.
Jelikož Daniel nebyl zahradníkem, neuměl vyšlechit takovou růži a pochyboval, že by někdo takové růže dokázal vypěstovat. Přsto však měl oči otevřené a nevzdával se naděje, že se někde taková růže objeví.

Kdesi za mořem bydlel starý zahradník se svojí ženou. Děti neměli, ale byli vynikající pěstitelé růží. Dodávali překrásné šarlatové růže do květinářství v nedalekém městě. Lidé si zvláště žádali růže temně rudé jako zralé višně. Jednoho podzimu jim na zahrádce vykvetla Danielova snová růže. Zahradník věděl, že tuto růži nikde neprodá a tak si pro ní udělal zvláštní místo na záhonku a pečoval o ni jako o své vlastní dítě. Se svou ženou se rozhodli, že svůj poklad vyfotografují do tisku a dají si svoji růži zaregistrovat na úřadě. Jenže stále nemohli vymyslet pro svou růži to správné jméno. Lidské jméno se k ní nehodilo. Přemýšleli tedy o názvu různých hvězd. Pak se rozhodli, že ponechají růži číslo, jaké jí bude přiděleno na registračním úřadě a přidají k tomu řecké písmeno psí, protože takový měla rostlina tvar.

Po dvou letech jim přišel dopis. Ten dopis byl od Daniela. Daniel prosil, zda by nemohl přijet a podívat se na tu růži, jejíž existenci uveřejnili před několika lety v novinách a vysvětloval také důvody svého přání. Zahradník se svojí ženou mu poslali kladnou odpověď a měsíc na to už Daniel, ne jakol chlapec ale jako dospělý muž, seděl u zahradníka a zahradnice v domě, pil čaj a dorozumíval se s nimi lámanými větami - mluvil jejich řečí, aby mu mohli porozumět, ale nebyl v té řeči nijak výjimečný. Konečně se šli všichni podívat na růži, když ji Daniel spatřil naživo, byl jako u vytržení. Chvíli mlčel a pak se z ničeho nic rozhodl, že se přestěhuje do okolí, aby mohl růži denně navštěvovat. A jak se rozhodl, tak učinil. Zahradnice se rozhodla po čase mu růži věnovat. A se zahradníkem se na ni chodili občas dívat k Danielovu novému domovu.

Tak tedy Daniel byl se svojí růží, psal každý měsíc svým přátelům domů a žil šťastně, dokud se mu jeho zrzavé vlasy nezměnily v stříbro a nevypadaly. :--)